Valentýnská kocovina

Původně jsem chtěl psát něco o originálním slavení svátku zamilovaných. Nepsat přímo o frontách v květinářstvích, o dívkách a ženách s květinou v ruce, o milencích na ulicích spojenými polibky.

Dokonce jsem chtěl vytvořit příběhovou smyčku, v níž by se osudy o Valentýnu spojovaly a zase rozvazovaly, a nakonec by z toho vznikla zajímavá mozaika netradičních milostných avantýr.

Chtěl jsem začít anti-poeticky. Žena by se s mužem rozešla. On by byl smutný, ale nakonec by se s osudem smířil, poněvadž by zjistil, že stejně miluje alkohol a večer by skončil v posteli s lahví rumu. Šeptá jí milostná slovíčka a nechá se orálně uspokojovat.

Žena by zase slavila s jiným, lepším mužem. Krásným, milým, vonícím drahou kolínskou. Věděla by, že je do něj zamilovaná až po uši. On by však zůstával chladný, jako by mu na ženě něco vadilo. Jako by se před ní nedokázal v onen slavnostní večer lásky dostatečně uvolnit. Ona by věřila, že ho uvolnit dokáže což by se nestalo. Brzy odjela neuspokojena domů taxíkem.

Muž by zase jel ze schůzky na noční projížďku vozem do Klánovic. Na své místo. Nedaleko parkoviště před vlakovou zastávkou. Zajímavé věci nejsou nikdy moc daleko od lidí, i když lidé o nich nevědí. V ruce by držel květinu a za svitu baterky by došel na malý palouk, ze tří stran chráněný hustým mlázím.

Posadil by se na vlhkou trávu a začal zemi pod sebou šeptat sladká slovíčka. Nosem natahuje vůni linoucí se ze země a jen on by v ní cítí ten pro něj krásný pach hniloby a rozkladu. Je tak silný, že by jej donutil na zem ulehnout a mačkat trávu a zetlelé listí. Musí by se kontrolovat. Tam dole, tam pod travou a listy, je jeho láska, ta opravdová láska. Ta, co se pořád tak hezky usmívala – a usmívala se, i když poulila oči a chrčela a z úst jí tekla dlouhá slina, sladší než veškeré pozdější polibky na její mrtvé tělo.

Ale Valentýn prý takový není. A tak musím něco jiného. Třeba zážitek z tramvaje. Valentýnský.

Měl jsem pětku a kousek za Strašnicemi mi přišel říct vystupující cestující, že v zadním voze je jakýsi mladík, co zvrací. Můžete se spolehnout na devět a devadesát procent, že jakmile vám někdo něco takového oznamuje, jedná se o osobu, jíž dotyčný nechce pomáhat ani se s ní blíže seznamovat – a jestli jde o osobu, jíž nechce pomáhat a seznamovat se, půjde o osobu, s níž se s největší pravděpodobností nechci blíže seznamovat ani já. Pomoct musím. A pomoc má stejně jako láska různé podoby.

Lidé ožili. Lidé v takových chvílích mají oči na stopkách a chtějí vidět akci. Lidé se chtějí koukat, nechtějí ty věci tvořit. Koukání stačí.

Ano, byl tam. Na poslední sedačce ve druhém voze, a byl asi nešťastný. Nevypadl přímo na feťáka nebo opilce – spíš na někoho, kdo se na šikmou plochu teprve drápe, a má úspěch.

Nebudu vám popisovat, jak po dalších krocích na strmé ploše vypadal. Nechutné věci nejsou mým oborem.

Vypadal, jako by mu z hrudi vystřelil vetřelec. Sice neměl po černé bundě roztříštěný hrudník, ale dal si záležet, aby vnitřnosti vystavil na obdiv – pokud to nebyly vnitřnosti, tak to bylo něco, co se s nimi blízce přátelilo. Slizce tekly na podlahu a objímaly prázdnou dvoulitrovku od vína cirka za padesát korun, která s vínem měla společné pouhé jméno.

Lidi koukali, protože se koukají rádi.

„Pane, mohl byste prosím opustit můj vůz?“ říkám mu a on na mě upře pohled a jako odpověď pustí z pusy dlouhou slinu, která je kouzelná, poněvadž se nepřetrhne.

Ale k odchodu se má. Sice pomalu, ale má. Odpor ho ani nenapadne. Asi se již na šikmé ploše setkal s mnohým a nepotřebuje protestovat.

A lidi koukají, a lidi čekají, co budu dělat, a já už dlouho nenadávám, a tak začnu raději mladíka omlouvat:

„To víte, Valentýn. Láska je nešťastná. Jen si to představte, jde za svou milou a řekne: ,Miláčku, miluju tě, blueeeeeee.‘“

A lidi, co se dívají, jen pokývají hlavou, a pokývají i slečny a ženy, které v rukách drží květiny, a jejich partner sedící na sedačce před nimi, ten, co vystál na květiny dlouhou frontu, je hladí po vlasech.

Mladík na šikmé ploše odčvachtal a já to moře nešťastné lásky zasypal pískem, a okolí vydesinfikoval z balíčku první záchrany, který mám při sobě, protože lidé jsou poslední léta nešťastně zamilovaní nějak moc, a podle toho to taky v tramvaji vypadá.

A já to zvládám s klidem, ani se nad tím vším nerozmýšlím, pouze zakroutím hlavou, co všechno si lidé dovolí, když jsou někde, kde jim to nepatří, a nějaká paní se mě ptá, jak to svinstvo dokážu zvládnout s úsměvem, a ještě u toho vtipkovat.

A já se na paní usměju, doslova se rozzářím, a řeknu, že už mám praxi. A jak to říkám, tak si uvědomuju, že vlastně nevím, jakou praxi mám sám v téhle chvíli na mysli. Jestli tu z tramvaje, nebo tu z životních lásek – nebo jestli se ty praxe do sebe slily a teď je z nich něco úplně jiného.

Nevím, co to doopravdy je. Ale je dost možné, že z toho může být kocovina. A šest hodin před ní z vás může vylétnout něco nehezkého, co bych nerad popisoval. Ale zná se to s vetřelci. A dole to čvachtá.