Nebylo ještě tak pozdě večer. Něco málo před půl devátou. Lidí však ve Vysočanech moc nechodilo. Vysočany jsou po setmění skoro mrtvé a jejich život na ulici jako by skutečně skončil oživlými rozsvícenými okny obytných domů kolem dokola.
Jedu linkou 16, kolem vidím poutače na zvolení Kandidáta připevněné k tlustým nohám pouličního osvětlení. Některé jsou otlučené, roztrhané, jiným přibyly podivné znaky malované fixem nebo hanlivé nápisy volající po čistých a férových volbách.
Jedu z Balabenky k divadlu Gong. Stejnou cestou, jakou tam jezdily tramvaje už za císaře pána. Tenkrát tam stávala alej a kousek vedle statek. Domy stály až dál, blíž k vysočanské radnici. Nijak se nezajímaly o svět okolo a bylo jim fuk, že o jedno století později u nich nabourá kradené auto s pervitinem sjetým řidičem do mladého řidiče tramvaje a ten dostane do držky a zjistí, že práce tramvajáka zase taková idyla nebude.
Ale to bylo už dávno (nebo až dávno bude) a já jel dál do Vysočan, po aleji ani památky, za to domů kolem plno a jako by se na sebe tlačily a chtěly se vytlačit a říct těm rozsvíceným oknům, že tam pro ně není místo.
V tramvaji sedělo jenom několik málo lidí. A blízko seděl mladý muž a mladá žena a ten muž držel v ruce mobil a ta žena taky, a povídali si a jako by si povídali přes displeje, ale to jim nevadilo, a ten muž mluvil sprostě a mluvil něco Kandidátovi, že je prase a prase nemá na Hradě co sedět a že ho to sere a že nechápe, jak lidi nejsou slušný, když tohle volí – a ta žena říkala něco o úctě k lidem, a muž že hovno, že on se uctivě chová a že by se měli chovat uctivě i ostatní.
V zastávce Divadlo Gong nikdo nevystoupil ani nepřistoupil, ale i tak jsem čekal do času. Gong se nijak nezměnil. Chodil jsem do něj už jako dítě ve školce a pak ve škole na různá divadelní představení. Jednou jsem tam u šatny se spolužáky dostal vynadáno, že jsme se zvedli ze sedadel, zatímco ostatní ještě tleskali a herci se klaněli.
„To se nedělá. Rozumíte? Musíte počkat, až všichni přestanou tleskat. Takhle vypadáme, že se nám to nelíbilo!“ říkala nám soudružka učitelka Procházková.
A možná že se nám i nelíbilo, jenže to bylo v době, kdy o tom, co se nám líbí a nelíbí rozhodoval někdo jiný, a ještě chvilku trvalo než se z paní soudružky učitelky, která dávala dětem známky podle osobních sympatií a toho, v jaké hodnotě jí rodiče dětí přinesli dárek, stala pouze paní učitelka vyprávějící dětem o tom, jak je dobře, že se věci mění a nikdy už nebude zle.
A já jel dál, v životě a v tramvaji, a mladý muž pořád nadával a koukal se do mobilu, a žena ho skloněná nad displejem chlácholila, a já se blížím k poliklinice a vidím, jak z vedlejší ulice vyjede osobní a auto a z naprosto neznámého důvodu se zastaví přímo na kolejích.
Mohl pokračovat. Nikde nikdo. Mohl třeba couvnout, nebo třeba odskákat, vznést se jako vrtulník, místo měl každým směrem – avšak ne, nehnul se a stál. A já si v tý chvíli nepřál nic jinýho než taky stát.
Kdo kdy cestoval tramvají, pravděpodobně zažil silné brždění. To je to, které s vámi náhle cukne a vy máte tendenci se pohybovat, případně padat po směru jízdy. Za cuknutí mohou kolejnicové brzdy, jež se přisály ke kolejnici magnetickou silou a snaží se tramvaj zabrzdit.
Existují názory, že tramvaj takto brzdit nemusí, a takto brzdí jenom proto, aby tramvaják naštval nebo zranil cestující. Je to nesmyslný názor. Avšak jak to s názory chodí v demokratické společnosti, kterou si kdekdo plete se společností anarchistickou, stačí je zveřejnit a jistě si najdou nějakého kamaráda, jehož třeba vůbec názory neznají, a ten slova potvrdí, a z nesmyslu se stane pravda. A jiná pravda, ta nejpravdivější, třeba že tramvaj na místě nezastaví, najednou pravdou není, a je holým nesmyslem, i když pravdou je, a to jen proto, že lidi z té pravdy nesmysl mít chtějí, poněvadž košile je vždycky blíž než kabát, pokud se tedy umíte oblékat.
A tak jsem brzdil, poněvadž jsem si taky jako to auto přál na kolejích stát a rozhodně nestát v autě a cestovat s ním o kus dál. Brzdím, páku mám zaraženou dozadu, valím oči, doslova brzdím vůli a koukám se na přibližující se vůz, co je tak strnulý, jako zajíc stojící ve vozovce a jako socha zírající do blížících se světel.
Brzdím, už i řvu, být Magneto z X-menů, už auto odletělo někam kilometr k nádraží, jak moc se snažím všechno vůlí ustát, a auto se strašlivě blíží, blíží, a už vidím obličej za okýnkem ve dveřích, vidím ho víc, vidím kontury tváře, jeho ruce na volantu, a jsem blíž a blíž, a mám pocit, že tramvaj vůbec nezpomaluje, ale to je nesmyl, jinak už bych slyšel ránu, a tu neslyším, takže je naděje, a z naděje se stane zázrak a tramvaj sebou cukne, aniž by se ozvalo nějaké křup.
A vyskočím z kabiny jako bodnutý vosou a ptám se cestujících, jestli jsou v pořádku? Jsou, jen oči mají vykulený, ale nikdo se neválí po podlaze, a to je dobře. Muž s ženou, mobilní partneři, dokonce přestali koukat na mobily, a koukají se jeden na druhého, a třeba jsou rádi, že se ještě poznají.
A pak vystoupím a teprve teď pan řidič zařadil zpátečku a z kolejí couvl. Není mu ani čtyřicet a právě se narodil.
Nekřičím. Už ne. Jako mladší jsem byl emocemi plný, a nejen na tramvajích. Celkově, v životě. Nyní už je můj život o pokoře, poněvadž vím, co život s vámi dokáže – a křik ho nevyřeší. A tak se dívám na to auto, na toho pána, který měl šanci padesát na padesát, že se už dvě minuty měl válet v troskách auta, vyjeveně nepřítomnýma očima koukat na krev na palubní desce, možná se otočit na partnerku vedle, a v hlavě sedět sám v obrovském kině a na plátně sledovat film s názvem Můj život. Koukám na něj a položím jedinou otázku, při níž ukazuju na tramvaj:
„Víte, kolik tun to váží?“
A pán mi rozumí, i když nezná správnou odpověď. Ví ji však jinak a stáhne okýnko (ven se neodváží, teď ne) a houkne na mě:
„Pardon!“ a rychle okýnko vytahuje.
Debata je u konce. Víc mi neodpoví a já to vím. Nastoupím, před lidmi nic neřeknu (to se nevyplácí, někdy i dobré slovo na správném místě můžeme být pro někoho spouštěcím momentem, aby na vás poslal stížnost) a jedu dál na Lehovec.
Trochu se ještě klepu, ale to odezní. Na to jsme školení praxí. Na Špitalský přistoupí Muž a Žena. Mobily mají, ale dívají se na sebe. Asi jsou kolegové z práce. Jako by se chtěli milovat, ale ještě si to nedovolí. Ta otázka je ve vzduchu, ale pořád se ještě na ně nesnáší. Zatím se na sebe culí. Ani víno z vinárny je zatím nepřesvědčilo. A tak se dívají, usmívají a místo toho, aby se líbali, a on poví:
„Není dneska v televizi ta debata?“
A ona odpoví: „No to neví, snad zejtra.“
„Zejtra ne, to asi ne, to nebude!“
„No já nevím, já slyšela něco o Nově!“
„No to jo, ale jeden někam nechce přijít. A to by byla škoda. To bude jako na jiný televizi, tam zase nepřišel tamten, takže teď hrozí, že tam bude sám ten druhej, a to je možná škoda, ukázat by se měl!“
Měl, měl, měl – měl by ji políbit, políbit po vlasech, přičichnout k nim, vychutnat si, jak její dech voní vínem, rtěnkou a česnekem. Milovat ty rty. Při polibku myslet na to, že je, existuje, je v ten moment jen pro něj. Má myslet, jak vypadá, jaké má tělo, jakou má duši. Tohle by všechno měl, jenže on mluví o debatě.
Ani ne za deset minut jsem byl na Lehovci. Už jsem se netřásl. Jen jsem tramvaj pohladil, když jsem kontroloval, jestli se v ní nikdo nezapomněl. Zachránila lidské životy. Já tedy taky, ale díky jí. Je hodná. A není jediná. Každá to umí. Mají sice různá čísla namísto jmen, ale umí to všechny.
Na závěr jsem vám ji vyfotil hned z toho Lehovce:
Pardon: