Jak jsem se já málem stal prezidentem

A opravdu nescházelo mnoho. Takhle blízko, takhle blizoučko jsem byl Hradu. A mohl jsem vám všem ukázat – a to byste koukali. Já bych vám vytřel zrak. Nebo vy mně.

Po pravdě nerad na to období vzpomínám. Přeci jen, jak často vy přemýšlíte o něčem, co se vám nepovedlo? Já vím, vy se z chyb učíte a přemítáte o nich ve dne v noci, ale tohle není žádná veřejná debata, tady nemusíte sami před sebou lhát, protože nikdo lhaní od vás neočekává.

Začalo to nevinně. Chybička se vloudila. Pamatujete, jak se před lety takhle po Silvestru mluvilo o nedostatku řidičů v Dopravním podniku hlavního města? Nemyslím v osmnáctém roce, když se taky volilo. Později to bylo. Tak o čtyři roky. Lidi nejsou pořád a tohle je právě na lidech zajímavý. Nikdy nejsou a nikdy nejsou tam, kde by být měli. Pokaždý jsou jinde. V tom se lidi nemění.

A já tak jdu střídat na Palmovku a jdu kolem Primy a najednou na mě vyskočí chlápek s mikrofonem a tvrdí, že život je prima, a když takový je, jestli se jako může na něco zeptat? A já že jo. Za zeptání nic nedáte. Lístky vám sice neprodám, ale tu vaši ulici už nějak najdeme, žádný strach, dobrý muži.

A von že lístky nepotřebuje a že život je prima, a co si jako myslím jako tramvaják, že jako nejsou lidi. On byl jako redaktor, takže mluvil jako. A já mu říkám, že se lidem nechce makat. Každej by jen bral, ale ručičky jim při tom jdou dozadu. A von že jako že jako a ptá se, že jako odboráři říkaj, že my jako máme práci rádi a že si rádi jako vezmeme něco z volna. A já se zamyslím, páč mi bylo divný, že by zrovna odboráři mluvili, jak nemluví s námi, ale když je život prima a je jako, možný to bude, a tak jsem tomu jako řekl, že já se šichty z volna nebojím a klidně na ni jdu.

A šel jsem, ale ne na šichtu z volna, ale na šichtu bez volna. I na takový šichty chodíme.

Ale nic nemělo být, jak se jako zdálo. Jak je v tom jako a někdo od jako, spolehněte se, že nic nebude jako. Některý věci chodí v naší republice strašlivě rychle. Včera se o vás nikdo nezajímá, a druhý den je z vás hvězda a každý vás cituje, i když jste nic neřekli.

Hádám, že podobně funguje každý náboženství, který má svýho Boha. Sice nic neřekne, nebo na to není důkaz, jenže každý si to vyloží po svým a už se povídá, jak to vlastně ten a ten Bůh myslel.

Najednou jsem byl všude. Já tramvaják. „Vezme to za vás z volna!“ psali na plakátech s mojí fotkou v tramvajácký uniformě. Na každý jsem se usmíval a někdy držel ruce před sebou, jako bych otevíral nejen svoji náruč, nýbrž celý srdce.

Jak říkám, u nás jde všechno strašlivě rychle. Když jdete zdobit okna vlajkami, podívejte se, jaký už vám tam visí. Stačila jen krátká reportáž v televizi a druhý den se mi už u dveří mačkali lidi, co říkali, jak moc jsem správný, jak moc jsem poctivý, jak moc jsem potřeba. A vůbec, všechno kolem najednou bylo, jak jsem moc.

A já vám povím, že jsem na ty řeči dal. Úplně jsem zblbnul. A každý tohle zblbnutí má vždycky stejný začátek. Podíváte se na sebe do zrcadla a položíte si jednoduchou otázku: Že by?

Že by mě skutečně bylo třeba? Že by země po mně volala? Že by ve mně dýmal duch vůdce a že by se nyní rozhořel? Že bych měl být další? Postavit se vedle jmen, která jsem sám zažil a vnímal. Zařadit se vedle Husáka, Havla, Havla, Havla, Klause a Zemana? Že by?

A já na to skočil. Podíval jsem se po kolejích do dáli, do budoucnosti zalité sluncem, a znovu si položil tu otázku. „Že by?“

A pak jsem si odpověděl, že ano.

Když něco myslíte dobře, ještě neznamená, že to tak cítí někdo další. Vždycky se najde škarohlíd měřící si vás přísným okem – a můžete na to vzít jed, že on si otázku „Že by?“ položí úplně jinak než vy.

Takový Chuck Norris to má snadný. Ten jenom pískne a je zvolený v prvním kole jen to hvízdne. A ani mu nevadí, že se tu nenarodil, Chuck totiž nic neovlivňuje, on vlivy vytváří. On je vliv.

A já vliv neměl. Sice jsem za sebou hromadu lidí, kteří mluvili za mě, jenže jsem nevěděl, že i ti další, kteří si položili stejnou otázku „Že by?“, mají své lidi, co za ně mluví, abychom se nakonec sešli při společné debatě, abychom nakonec zjistili, že si nemáme co říct.

No rozsekali mě tam jak maso na karbanátek. Někdo totiž vyčmuchal, že jsem se narodil za socialismu a že tedy jsem tím socialismem nasáklý, a přestože jen trochu, je to ve mně jako semínko, o němž nikdo neví, kdy vyklíčí, pokud vyklíčí, a když vyklíčí, tak jak bude rostlina vypadat a co bude mít za schopnosti. Třeba může být jedovatá, to nikdy nevíte, dokud neochutnáte.

Víte, oni ti ostatní se sice taky narodili v socialismu, avšak nějak dohromady zjistili, že se v něm nenarodili tolik jako já, a proto v sobě nemají žádný špatný semínko, naopak jenom hezký ideály, a sesypali se na mě jako mouchy na lejno.

Trochu mi připomněli jednoho kolegu z Kobylis. Ten na Palmovce strašně rád vyprávěl o tom, jak bojoval proti bolševismu, že nikdy ve Straně nebyl, a že by radši pošel, než by se do ní dal. A přitom každý, kdo ho jenom trochu znal, tak si pamatoval, jaké plamenné projevy pronášel při různých slavnostech (a že komunisti slavili rádi), jak se lámal v pase, když se zdravil se straníky, a jak moc do Strany chtěl, kam ho nechtěli, ale nakonec vzali, protože ve Straně není rozdílu a jsou v ní jenom bratři a sestry, a ti, co jim dávají rozkazy.

A tak se na mě všichni kandidáti sesypali a já byl strašně maličký a ještě menší, až jsem se vrátil do dětských let, na Letnou před stadion Sparty, na jehož ochozu seděli a mávali zasloužilí členové strany. A mávali a soudruh Husák házel pozdravy na všechny strany, což se jevilo jako zbytečné, poněvadž jsem byl na Letné sám.

Byl jsem sice malý, ale i malý člověk vidí, když kolem není nic k vidění a nic mu nepřekáží v rozhledu, aby nic neviděl. Byl jsem sám, poněvadž jak jsem se dozvěděl, najednou nikdo za socialismu na májové průvody nechodil a statečně se skrýval doma nebo v hospodě, aby ukázal, jak celým režimem pohrdám.

Sám jsem však nebyl, když se na mě ostatní kandidáti vytahovali a ukazovali prstem a já si připadal, jako bych se zase bavil s tím kobyliským kolegou, který je teď už v důchodu nebo je mrtvý, a ten mi říkal, že je na mě vidět, že já jsem za režimu nestrádal. A já mu chtěl udělat radost, a proto jsem ho ani neučil počítat a radši jsem mu dal za pravdu, že jsem už v osmi letech byl pěkná svině a soudružku učitelku prásknul a poslal na uran, a že to ve mně rostlo dál a v devíti jsem už prásknul soudruha ředitele a poslal ho černým autem za soudružkou učitelkou – a tenhle bývalý straník, co nikdy neuměl počítat, poněvadž komunisté jsou vždycky jen mladí a mládí na nějaký počty nekouká, měl radost, že má pravdu, a na všechny kýval ukazováčkem, jako by nám potvrzoval, jak nám brzo všem zazvoní hrana.

No, co vám budu povídat. Moje otázka „Že by?“ se proměnila na „No aby!“ a „Ty vole!“ a já se přede všemi tam v sále styděl, že jsem se odvážil myslet na „Že by?“

A já pochopil, že prezident nebudu. Že pořád budu jen tramvaják a moje budoucnost je jen na kolejích. Ale co.

Moc hlasů jsem nedostal. Ostatní taky ne, ale to neznamená, že by neměli radost. Naopak. I když nevyhráli a nedostali se do druhého kola, vzpomněli si na naše hokejisty v Naganu, když hráli semifinále s Kanadou a začali nájezdy, a jako ti hokejisté se oni na kandidátní střídačce chytli na kolem ramen a společně vzývali prezidentský osud.

Tak jsem se vrátil na koleje a už nedávám rozhovory. Vidíte sami – stačí něco říct, někdo se toho chytne a už to jede. Otázka potom vždycky je, jakým směrem. U tramvají je to celkem jasné. Na devadesát devět procent dopředu. U prezidentů a jejich kandidátů to tak zřejmé není.

„Že by?“