Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Opatrný blog

29. 11. 2016 18:43:34
No dneska být opatrní musíme. To není jako dřív, když nás jenom popadli, štípli, až jsme měli modřinu. Dneska už jde o víc. O ideály v cosi.

Tak jsem se tak koukal kolem a pozoroval, co se tak jako dneska nosí, ve psaní. Pravda už tak ani ne. To máte jako ten vtip z dřívějška, jak tramvaják na Pankráci říká kolegyni, že jí to sluší, a ona se uculuje, že ne, a on, že jo, že je to pravda – a kolemjdoucí starý výhybkář řekne: "Bacha, omladino, za pravdu se tady dává deset let!"

Hlavně si musíte uvědomit, že pravda má několik podob, jak jsem pochopil. A když jich nemá víc jak dvě, tak pořád zůstává verze, že pravda má rub a líc. Nic není bílé, nic není černé. Páni, to je jak na slogan nějaký strany do voleb.

Taky se tu psalo něco o tom, že tu jako mizej lidi – přímo jako na Sibiři. Nebo spíš jako ti, co nakonec na Sibiři skončili. Je zajímavé, kolik lidí mluví o nenávisti k východu, a přitom by si s tamějšími poradci možná rozuměli – ale psát o tom, to je přímo o tom, že máte pocit, jak vám hned do očí padne nějaká ta studená vločka.

Lidi se prostě ztrácejí – citát z nějakého hororu

V tomhle případě bych se asi postavil za blogery. No to víte, vy na druhý straně, že píšeme. Většina blogerů je líných využít svých schopností a pustit se do nějakého experimentu se slečnou Literou. Víte, ona karma pod článkem je svinstvo. Je to jako cukr. Chcete ji do sebe dostat, pořádně se namlsat, sjet se po ní ho jako hovado – a přec netušíte, jak moc vám škodí. Všeho moc je nakonec příliš. A to mnozí nevědí, a tak sáhnou po nějakém kontraverzním tématu, a už to jede.

Jak je to s karmou nad patnáct, už mlsáte a chcete víc a víc, a nakonec vám ani třicet dva nestačí.

A témat není dost. Jako těch karmových. Pořád je opakujeme dokola, a tak se nedivte, že po tom novém skočíme, že se ani nezastydíme.

I já si občas přisypu políčko hnojivem z karmy, a přestože se snažím hnojit i jinak, značkové hnojivo je značkové hnojivo.

To se pak, vy na druhé straně, nedivte, že někteří šťourají a koukají se, kde co lítá, aby to hned šoupli do svých článků jako polevu na dort. Já chápu, chcete, abychom všichni psali "nějak", ale taky to nemůže tady na blogu vypadat jako v manufaktuře.

Vidíte, jak jemně našlapuji? Kolikrát si něco po sobě teď přečtu a říkám si, jestli tohle a tohle nebylo už moc. Já vím a nijak si nedělám iluze, že vy na druhé straně máte všechny trumfy v ruce a my neodehrajeme ani štych, ale pořád se o to pokoušíme. Lusknutím prstů nás dostanete a ještě nás umažete, že nás nikam nepustí ani na záchod.

Zase se holt vrací doba, kdy se budeme vyjadřovat dvojsmyslem a nějakými jinotaji, abychom si chránili možnou budoucnost publikování. Skoro se zdá, že se vrací doba dávno minulá, kdy to bylo stejné – ale ono to stejné není, spíš jen podobné. Od té doby se to liší tím, že tehdy ten na druhé straně trochu přimhouřil oko a ledacos pustil do světa. Teď už se přimhuřovat nebude. Tahle doba o tom přimhuřování není. Z dřívější možné šance se stává vyhlídka na zázrak.

Já se tedy myslím, že ledacos není z hlav, na které se to hází, i když víme, že ruka ruku myje a krev je víc než voda. Jako by za to spíš mohla ta doba a nutnost potřeby mít se dobře za každou cenu – nebo mít pravdu za každou cenu. Pravdu, která ani nemá rub a líc a je pravdou, ačkoli jí ani není.

Ale to necháme času, aby rozhodnul

Původně jsem v jisté diskuzi sliboval, že můj další blog bude o vaření. O polívce. Vaří úplně všichni, tak proč by se do toho nemohl pustit i já. Vaření je bezpečné.

Byl by to dobrý vývar z příležitosti, jehož hlavními přísadami jsou trpělivost, správná chvíle, a trochu dezorientace nedalekých rýžových nudlí. Avšak pak pak jsem si řekl, že je to zbytečné, tohle se vaří pořád. Tak přejdu na pohádku, na bajku.

Já ji nenapsal, chraň ruka osudu, jen jsme ji zaslechl, že jo, že jo, paní, že se dají pohádky slyšet, ony se taky nepovalují, po silnici, že jo, ha ha, to je vtipné.

Takže u lesa stála stará továrna a ta měla velký komín, zachovalý. Jednou takhle z jara se na jeho vrcholku objevil čáp. Nikdo ho neznal, jen se o něm šuškalo, že je hodně přísný, i když nikdo to potvrdit nemohl. Postavil si hnízdo, na inzerát sbalil budoucí paní čápovou a hned jí udělal dvě děti.

Nikdo si z čapí rodinky nic nedělal. Prostě byla na komíně. Jenom datel se trochu hněval. Víte, ono se proslýchalo, že má na ten komín zálusk nebo že mu vadí čáp jako pták, že má tak dlouhý zobák – ale nikdo tomu nevěřil a považovali to jen za takovou směšnou myšlenku, která se zrodila v jeho hlavičce, věčně otlučené a namáhané, jak s ní hýbal sem a tam, jako by rapoval.

Na zimu odletěla rodinka do Afriky. Sojka říkala, že ukazují správný směr nějakým ptákům, co zase na oplátku přilítli z Afriky k nám a zapomněli se vrátit. Čáp sliboval, že se na jaře vrátí a nikomu to nevadilo.

A skutečně, Vrátil se, i spaní čápovou. Ale bez potomků, ti odlétli někam k Liberci. Ostatní ptáci je vítali, akorát datel se do nich pustil, že to není správný, že se na komín vrátili a teď tam jsou.

Vrabec se zeptal, proč to neřekl dřív, než se rodinka vrátila z Afriky, času na to měl dost, a proč vyšiluje až teď? Datel neodpověděl, za to jiným začal říkat, že vrabec už není jako dřív, a kdo ví, jestli nezobe někde z cizího. Malej je na to dost. A vůbec, čáp si dost často stojí na vysoký noze, a to by se i ostatním ptákům taky líbilo, aby taky stáli na vysokém pařátku. To by tak hrálo, to by byl ale pořádek.

V lese a okolí to ožilo, ale jinak než by se zdálo. Někdo souhlasil s čápem a vysokýma nohama, někdo zase s datlem. Jenomže datel byl autorita a jako doktor stromů ho kdekdo znal, tak lítal po lese a na potkání vykládal, jaká je to ten čáp chamraď, stejná jako jako vrabec, a že už jsou i jiní ptáci, co se chovají jako nějací blbí ptáci, jen jim peří za to vyškubat.

Jelikož měl datel konexe se stromy, které opatroval, a ptáci stromy potřebovali, aby měli kde bydlet – ono to není jen tak mít pěkné místo na hnízdo nebo dutinku na bydlení. A stromy se přiklonily větvemi na stranu datla a začaly říkat, že Datel má pravdu, a komu se to nelíbí, klidně může z lesa vystřelit a zkusit štěstí jinde. Inu, stromy jsou přece všude.

Někdo z lesa odletěl, někdo zůstal. Ptáčkové ale měli pocit, že to není správné a nevěděli si, co si počít.

A tak čekali, co jim přinese příští rok, jestli náhodou čáp nezůstane někde v Africe nebo si nenajde jiný komín, aby byl zase klid, a datel byl datlem a stromy zase stromy.

Autor: Pavel Hewlit | úterý 29.11.2016 18:43 | karma článku: 21.86 | přečteno: 618x

Další články blogera

Pavel Hewlit

Na jeden rok s blogy končím

A ono taky proč ne. Když se podíváte na události posledních dnů, není se co divit, že mnozí o své práci tady mají jisté pochybnosti.

2.12.2016 v 16:34 | Karma článku: 40.33 | Přečteno: 1704 |

Pavel Hewlit

Jak jsem si pochutnal na Řezníkovi

Některé mediální kauzy mají ty výhody, že se díky nim dostanete do jiných směrů a navštívíte místa, na něž byste pravděpodobně nikdy nenarazili, a když ano, nijak víc byste se o ně nezajímali.

29.11.2016 v 7:46 | Karma článku: 21.86 | Přečteno: 846 | Diskuse

Pavel Hewlit

Tenký led Ortele a pana Kryla

Původně jsem čekal na Velkého šéfa na jedničce – to mě v televizi včera zajímalo. Jenže běžel až po desáté, a to ještě se ztrátou díky vyhlašování výsledků šaškárny jménem StarDance.

27.11.2016 v 14:25 | Karma článku: 35.04 | Přečteno: 1539 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Marketa Kadhi

Na pláži

Vůbec by mě nenapadlo popisovat své dojmy z dovolené, nebo psát o tom, co se dá vidět na pláži, dokud jsem tam nepotkala vílu.

27.6.2017 v 18:16 | Karma článku: 11.47 | Přečteno: 611 | Diskuse

Karel Trčálek

Já jsem taky zarytý liberální demokrat!

Radostí mi praskla žilka, když jsem se dozvěděl, že nejsem tady na blogu jediným zarytým liberálním demokratem, že je nás tady povícero

27.6.2017 v 17:30 | Karma článku: 10.30 | Přečteno: 253 | Diskuse

Libuse Palkova

Je to ještě čeština?

Do našeho jazyka proniká tolik nových slov, že pokud bychom se díky nějakému stroji času mohli potkat se svým dřívějším já, nedokázali bychom se sami se sebou domluvit a nestačili bychom se divit.

27.6.2017 v 16:47 | Karma článku: 25.05 | Přečteno: 708 | Diskuse

Milan Šupa

Jak dojít ke spojení se Světlem?

Prožití spojení se Světlem je nejmocnějším a nejzásadnějším prožitkem, kterého se může člověku zde na zemi dostat. Má schopnost od základů změnit celý jeho dosavadní život.

27.6.2017 v 15:15 | Karma článku: 7.38 | Přečteno: 146 | Diskuse

Josef Komárek

Také jsem se necítil ubohým zakomplexovaným buranem.

Co všechno se člověk nedozví o pražských kavárenských intelektuálech (díky panu Petříkovi). Což jsou převážně individua, která plodí jen slova, slova, slova ..., a pohrdají obyčejnými pracujícími lidmi, kteří je celý život živí.

27.6.2017 v 13:50 | Karma článku: 37.25 | Přečteno: 1667 | Diskuse
Počet článků 504 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1209

Ctitel Hitchcocka i Walta Disneyho – to dohromady jde a oba mají k sobě blízko. Vyrůstal jsem na hororu a jemu podobných fantazií. Živím se jako pražský tramvaják, avšak nijak neskrývám, že bych chtěl lidem dát i víc než bezpečný přesun z bodu A do bodu B. Třeba jim nabídnout příběh. Myšlenku. Pobavit je, rozplakat, donutit, aby se podívali na místa v sobě, která se báli navštívit.

Motto: Palte dle uvážení + Lidi, mám vás rád, ale radši bděte.

 

Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz

Literární odkazy: https://www.facebook.com/pisalek/



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.