Pavel Hewlit

Mlha /aneb jak se mi včera nepovedl horor/

22. 11. 2016 11:33:51
Mlha - stejně se jmenuje horor od Carpentera. Není špatnej. Remake už tak dobře nedopadl. Stejně se jmenuje horor taky od Kinga. Stejně se jmenuje tucet hororových povídek a další mají mlhu v názvu v nejrůznějších tvarech.

Já ji včera zažil. Sice jsem neměl romantickou a kreativní linku osm, o níž jsem kdysi mluvil, zato jsem měl oduševnělou linku šestnáct. Linka šestnáct je totiž oduševnělá, a navíc do ní duši musíte propůjčit. Když to neuděláte, jen tak v pohodě se domů nevrátíte. Když jí duši nepůjčíte, tak si ji linka šestnáct sama kus vezme, ale nevrátí. Linka šestnáct prostě taková je. Chce žít vlastním životem, a k tomu duši potřebuje.

A pro mě v pozdním odpoledni začínala hororově. Střídal jsem skoro ve čtyři, takže sotva dojedete na Lehovec, už rozsvěcíte zadní vůz (když ho máte, a než se vrátíte na Palmovku, už je tma). A taky mlha.

A byl horor:

Lidé, auta, domy, jiné tramvaje proti mně vyplouvali z dýmu, stejně jako to dělají bludné koráby prokleté v oceánu, aby se objevovaly dalším, kteří na svoje prokletí teprve čekají. Lidem díky mlze zmizely tváře, a pokud se v oparu zhmotnily, zůstávaly prázdné. Choulily se do šál a vysokých límců, kulichy spuštěné až do očí, vypoulených jako by je namaloval Tim Burton.

Auta z jedné strany připomínala roboty se světlomety pohybující se dopředu a hledající poslední z lidského rodu na terminaci, a auta, co ode mě odjížděla, zase vypadala jako monstrózní hmyz s krvavýma očima, couvající do mlhy, aby čekal na příležitost popadnout nějakého nebožáka a vysát z něj živiny.

Domy v mlze nejsou z tohoto světa. Ulice jsou převlečené za něco, co máte znát a chováte k tomu přátelské vazby, a přesto to patří peklu nebo světu, kde věci nejsou jako tady. Domy jako by z mlhy žily. Ne, jen v ní stály. Kostel na Míráku je důkazem. Kdo ho včera večer viděl, poznal, že je pouhou pohlednicí nebo upoutávkou na něco nepochopitelného, na něco, co stojí v místě, na němž je plocha vypálená kyselinou za zelenou louku, na níž si hrají a výskají děti s podivně strnulými výrazy, tak strnulými, jak jim to kosti v čelisti bez potažené kůže dovolí. I tak mohou mluvit o štěstí, protože některé děti nemají hlavy vůbec, a přece radostně mávají rukama a nohy vyhazují vysoko do vzduchu, jako by tancovaly. To je nálada...

A pak mi z toho jeden kluk udělal komedii – na Biskupcový. Nebylo mu snad ani dvacet.

Klepe na kabinu, já ji otevřu, pozdravím, on ne, zato povídá:

"Tož jak se dostanu k tej vaši žižkovskej televizní věži?"

Poslední písmeno vyslovil neuvěřitelně měkce. Tak měkce, jako by to nebohé měkké "i" nikdy, chudák, nemělo ztvrdnout.

"To musíte devítkou!" řeknu já, i když mě později napadli i jiné varianty, ale nemám v hlavě GPS, abych hned na heknutí věděl nejlepší trasy.

"Šak já vim, že devítkouů! Ale jak k ni? To nevém!" říká, na všechny se směje a hrne se mi do tramvaje.

"Ale tohle je šestnáctka," podotknu, ale už nedodám, že šestnáctka, jíž jsem do půlnoci půjčil duši.

"Co že to je?" povídá měkce, jako by jeho slova patřila pudinku, který mu vypadne z pusy a bude se plazit po podlaze. Rozhlíží se a málem se plácne do čela. "To su ale. To je šestnáctka, pani podívejte," ukazuje na vnitřek tramvaje a mrká na starší paní, co najednou něco důležitého uviděla na druhé straně ulice nebo světa a kouká se z okna, "to je šestnácka. No vidite. To bich k věži nejel. To bich jel jinam. Já su ale dobrodruh!"

A vystupuje a směje se na lidi a div, že je všechny neobejme.

No nevadí. Je mlha. Je horor. To je moje linka, moje prostředí. Mírák. Kostel. Ano, ano, to je ono. To je jako by ho mlha stvořila. Když tohle chtějí Američani natočit, tečou jim dolary mezi prsty. My to máme zadarmo. Ano. A dole trhy. Lidi jsou jako zombie, jo, bezva, to je ale temná nálada...

A do toho další komedie, tentokrát jako od Trošky:

"Hele já mu to kupovat nebudu," říká paní, asi tak pětatřicet let, docela hezká. Za ruku táhne asi tak šestileté dítě. Není rozhodně hubené. "Von pak večer nežere, a žere pozdějc!"

Za nimi muž. Tak čtyřicet. Má placatou čepici: "No, jeden trdelník. Mohl si jenom kousnout, když to chtěl ochutnat. Třeba by mu to ani nechutnalo, a já bych to dojedl!"

"Ne ne, před večeří ne. Já se s tím patlám, a von to pak nechce. A pak se krmí tatrankama. Kdepak. Je tlustej dost!"

"Ale prosim tě, tlustej. To ještě vyběhá. Vždyť je malej."

"Jo, do teď to nevyběhal. Podívej. Sotva se hejbe!"

Dítě mlčí. Zahlédnul jsem v jeho očích záblesk inteligence, která až hraničila s vychcaností. Dívalo se na obě strany a na každou udělalo jinou smuteční pózu. Matce jako by říkalo, že to ti teda děkuju, maminko, to bylo keců o lásce a jak mi všechno dáš, když sis hladila pupek a matlala sis strie laciným mlíkem – a otci, jako že jsme ale dopadli, co, tedy tatínku, tohle sis vzal dobrovolně, nebo ti to někde přidělili, no nemáme my smůlu.

Něco vám řeknu, vážení. Jen tak mezi námi. Od té doby, co se někde napsalo, že jeden tramvaják řekl něco o tramvaji a divadelním jevišti, mám čas od času pocit, že jste mi začali před zrcátkem, jímž sleduju salon vozu, doopravdy hrát. Nedávno mi jedna slečna ukázala se svým partnerem tak žhavou líbací scénu, až jsem si (za prvé) pomyslel, že se zapomněla před ní uklonit, jako umělci ve varieté, a že (za druhé) některé internetové stránky jako třeba křeček, humr, červená, to všechno s příponou tube, mi přišly jako blbá televizní upoutávka na další film za vysilujícím blogem reklam na nejrůznější blbosti.

Ale dobrá. Horor. Počasíčko na to máme. I. P. Pavlova, rodiče a dítě, které nemá pod váhu, opustili vůz. Teď to půjde. Už se do té mlhavé nálady položím a stvořím něco děsivého.

Jenomže mi není přáno. Na Karláku je zaseknutá výhybka po průjezdu policejního vozu a já musím ven, abych ji přehodil, a toho využijí dva starší Francouzi. Doslova se v nastalém prodloužení čekání v zastávce vysoukají s mohutnými kufry na refýž a rázem je z hororu francouzský artový film v černobílé barvě:

"Še mi šo su, ševise, la bul la fe, lafale," řekne ona. Má ďábelské brýle. Je jí asi sto let, ale má ďábelské brýle dvacítky, jež mají obroučky po stranách stáhnuté do štíhlých špiček.

"Šelesi, na si, še mazu zu kupuleji, ale alekaj, še pasija!" říká on. Nemá ďábelské brýle. Nemá žádné brýle. Je bez brýlí. Má kravatu a má emoce.

Ona se uchechtne. Bohužel na mě, a povídá"

"Se vuzu a, beli la fente da ši sa farisima žu lepšsi!"

A on, aby měl repliku položí kufr na ostrůvek, zvedne ruku a řekne:

"LA HAJA!"

Tak nějak jsem vyrozuměl, že chtějí k muzeu. Neptejte se mě, prosím, jak. Prostě jsem to tušil. Ukazuju jim směr a vysvětluju, že teď jedině šestkou na Václavák a dojít.

"Fe ja mi, fa seresere naseli jefgu he, nachi so sazulelel!" řekne ona.

Asi mi tedy nerozumí. Ale není to horor, je to art.

Svět kolem nás pomalu těhotní naším tichem a nedorozuměním. Nějaký smutný klaun ve tmě v parku žongluje neexistujícími míčky. V kanálu zurčí splašky světa a lidského nepochopení, do něhož se vešel vesmír ve sklence pastisu. Někde pláče nenarozené dítě, které se bojí na svět. Klaun si otírá slzičku. Amélie hledá o zastávku dál lásku, ale spletla si tramvaje, a tak pojede na Pankrác, a ne do Ráje. Klaun hraje na harmoniku, ďábelské brýle se na mě usmívají, jako by mě chtěly proklít.

"Še su muzeee!" ptá se ona a jako by to křičela. Cestující se na mě dívají, jako by už chtěli psát stížnost, že jsem se ještě nenaučil francouzsky. Klaun na mě kývá prstem bez dobroty a pantomimicky mi naznačuje, že to jde se mnou z kopce.

Ukazuju směrem k muzeu. Už je mi to jedno. Já na art nejsem. Já chci horor. Doufám, že do té mlhavé tmy oba vyrazí a něco je v ní sní. Nebo že socha Karolíny Světlé, co se tváří jako že nic, najednou ožije, zvedne ruku, odtrhne si tvář, až se z ní posype trocha písku, a zvedne ji vysoko nad zbytek hlavy a pak se zašklebí jako samotný zlo.

Ale ne. Není mi přáno. Jedu dál, avšak horor se nekoná. Nemůžu se dostat do nálady. Řepy se snaží. Tam není vidět vůbec a tramvaj připomíná ponorku, kterou vede spíš sonar než zrak. Nálada však nefunguje.

Za to cestou zpátky v Korunní se dějí věci. Není to v mém směru a není to horor. Je to akční, za sto milionu dolarů od Michaela Baye:

Titulek: Korunní ulice – Praha – 18.03

Zpomalený záběr na detail blondýny za volantem, jak se jí vlní vlasy – střih – zpomalený záběr na velké auto, které připomíná tank, kamera v jízdě – střih – detail na kola, co se zastaví – střih – několik zpomalených bleskových střihů na řadící páku, na spojku, na namalované oči ve zpětném zrcátku, na úsměv – střih – auto v couvá do prostoru mezi auty – střih – detail na blondýnu, ve zpomaleném záběru vášnivě zavzdychá – střih – zpomalený záběr v jízdě na její prsa – střih – blesková sada zpomalených střihů, v níž auto couvá a zase cuká dopředu – střih – zpomalený záběr jak blondýna vystupuje, otevírá dveře doleva, kamera jede zprava (Bay to ve svých filmech má a říká tomu snad struktura akčního pohybu) – záběr na lodičky klapající mlhou – střih – zpomalený záběr na kroutící se zadek – zatmít.

Titulek: Korunní ulice – Praha – 18.06

Rozetmít - záběr na zastavující tramvaj – střih – tramvaják zpomaleně vylézá z tramvaje typu 15-T jako by byl astronaut a opouštěl lunární modul – střih – několik bleskových střihů na zaparkovaný automobil, jehož notná část přesahuje do PROFILU průjezdu – střih – polodetail na tramvajáka.

TRAMVAJÁK: No to si někdo dělá prdel!

Odklony hlásily do tří minut, pak se to nějak protáhlo.

Jak vidíte, hororová atmosféra samotný horor ještě nedělá. Někdy mu není doslova přáno, byť příležitosti máme. Jako bychom se tomuto žánru u nás bránili. Přitom na děsivé věci a události jsme už po léta zvyklí. No, nevadí. Já se budu snažit. Já si tu práci dám a jednou přivedu za pomocí slečny Litery strach tam, kde byste ho nikdy nečekali. A budete se doopravdy bát. Snad už brzy.

Autor: Pavel Hewlit | karma: 15.16 | přečteno: 399 ×
Poslední články autora