Noční vice-boj (dneska jsem Batman)
Noční je pro mě pracovní noční můra. Zatímco kolegové trpí představami o náhle rozjetých tramvají, když oni přestavují výhybku, či jízdou mimo koleje do jiného směru a následně parkující v průjezdu domu, já trpím na noční.
Říkáte si, co je na ní tak strašnýho? Je to jen noční. Je to vlastně denní nebo odpolední, která je ve tmě, nic víc. Ale není. Opravdu není. Někdy mám pocit, že pro noční provoz se rodí zvláštní cestující. Nebo je někde vyrábějí a pak oživují blesky. Noční je jako z jiného světa.
Na noční směny má každá vozovna své koně. Své černé jezdce. Jak jsem někdy napsal, svůj k svému, a i tak jsou tihle vyvolení pro práci v noci jaksi duševně přizpůsobeni a já si je neumím představit v denním provozu. Tedy umím, avšak působí divně.
Původně jsem měl nápad, že bych i sem přilípnul kousek z knihy Výlukové trasy štěstí, v níž se o nočních jezdcích mluví (a co dělají), ale asi by to byla silná káva na neděli, takže jen vzpomenu na slova mého otce, který se před lety vracel z dovolené a jel nočním spojem ze Šárky. Od jeho dob za panelem se dost změnilo, avšak zcela si to uvědomil až tu noc. Povídal:
"Bál jsem se těch lidí kolem. A bál jsem se i toho řidiče!"
Máme na noc své vyvolené, ale i ti někdy onemocní, a tak je musí zastoupit někdo jiný. Je to šílenství. Představte si, že by Batman na svoji šichtu hodil bobek a ukázal na nějakého chudáka, co o to ani nestojí, aby na něj někdo ukazoval, a řekl: "Dneska je to na tobě!"
Pak toho chudáka přes protesty navlíkli do latexu, dali kuklu a poslali vykonávat spravedlnost. Jak to asi může dopadnout. Blbě. Ten chudák bude mít trauma.
Je pravda, že při nočních šichtách se setkáte se zajímavými postavami tohoto světa, kterých by se neměl bát ve svých fantaziích ani DC Comics. Jednou jsem se s noční tramvají blížil k zastávce Ocelářská a tam stála jediná, malá postava. Měla na sobě deku a připomínala E.T. mimozemšťana, co se maskuje. Věřil jsem, že jakmile otevřu dveře, udělá na mě velkýma očima blik blik, posvítí si prstem a řekne au. A já taky řeknu au. Nakonec se z té postavy vyklubal malý opilý bezdomovec, pravděpodobně stvořený pro armádu jako specialista pro boj ve vysoké trávě.
Těch divných lidí je víc. Jako třeba včera před půlnocí na Bílé Hoře. Je to jedna z mála konečných v Praze, která je děsná na odjezd. Máme jízdní řád a musíme ho při odjezdu dodržovat. Na všech konečných jsou čidla, takže se ví, v kolik jedeme. A z konečné máte šedesát vteřin od stanoveného odjezdu. Při jedna a šedesáté vteřině se už dispečink může zajímat, a taky zajímá, proč jste neodjeli včas a jaký je přesný důvod, který se pak eviduje.
Na Bílé Hoře jsou světla, která vás pouští – a ty nepadají jen tak. Při příjezdu se navolí, a čekáte dvacet něco vteřin, než se zastaví rušná silnice směrem na Ruzyň, a pak jedete. Máte startovací okno deset vteřin, sotva. Pak šlus. Pak zase čekáte.
Vtip odjezdu je ještě jeden. Nesmíte odjet dřív než ve stanovený čas. O to se taky dispečink zajímá proč. Takže se musíte trefit. Není to zase nic tak složitého, stačí počítat – avšak, jak asi tušíte, nikdy nespočítáte chování cestujících. Jako já včera.
Už to vypadalo na krásný start. Pěkný, povedl se mi, skoro mám zavřené dveře, a že je už zavřu a pojedu, vyjde to akorát na pět vteřin, když tu náhle chlap, dědek, a už je ve dveřích a drží, a nepovídá:
"Dobrý večer, pane řidiči, mohl byste, prosím, trochu posečkat, moje starší přítelkyně běží, byl byste tak laskav, děkuji," ne tohle neřekl, místo toho pronesl:
"Počkej, ještě běží!"
A měl jasno. A to byl senior. A tomu mohla slušnost ještě něco říkat – ale neřekla.
Měl jsem je jednu možnost. Vyjít ven, a volit znova, co nejdřív, pak je ještě šance opustit smyčku v limitu a neburcovat dispečink.
Vyjdu ven a skutečně se ke mně někdo blíží. Byla v bílém, jako péřová nevěsta, a utíkala stylem, který připomínal špatně střelenou laň v důchodu. Běžela, jako by se rozhodovala, jestli soutěží v trojskoku, nebo bude vrhat oštěp. Běží a volá:
"Ježíši Kriste, Ježíši Kriste!"
A já, jak tak stojím vedle tramvaje, navolený nový cyklus, roztáhnu ruce a chrčivým hlasem řeknu:
"Ne, jenom já!"
Paní se divila. Asi opravdu čekala někoho jiného.
(To mě naučil v jedné scéně Freddy Krueger, opálený chlapík, který byl zajímavý nejenom tím, že každé dívce, již ve snu potkal, říkal láskyplně, ty malá děvko.)
Nakonec jsem to stihnul na zpoždění 59 vteřin.
Ještě k tomu držení dveří. Věřte nebo ne, je jiné než za denního provozu. V nočním čase má jakousi symbolickou funkci dokazování moci. Zatímco přes den jen tím serete řidiče, v noci tím navíc můžete zabodovat u dívek a žen.
Je málo příležitostí, jak dívce či ženě dokázat, že jste skutečný chlap, pravé testosteronem nabité hovado. Války poblíž nejsou. Když zapálíte dům, nějakou dobu trvá, než se rozhoří, abyste zachraňovali, a historka, že jste v knihovně vycházeli dveřmi určenými výhradně pro vstup, už taky není in.
Ale dveře tramvaje, to je ono. Dneska, Masaryčka. Sice se tramvaj nikam nechystá, ani bzučák nezvoní, ale týpek v brýlích, drží, drŽÍ, DRŽÍ, BOŽE, DRŽÍÍÍ – a slečna může nastoupit. A on je jako v ráji. Dokázal to, je chlap, a ona mu za to dá. Slast, lásku, a kdo ví co ještě. Úplně je vidím v posteli, jak jsou v nejlepším a ona sténá, svíjí se, a opakuje:
"Ach, ty jsi je tak, držel! Držel! Ty si bejk! Řekni to!"
"Držel!"
"Ještě jednou!"
"Držel!"
"Víc!"
"Držel!"
"Jo!"
"Držel jsem ty zkurvený dveře!"
"…ááááááááááách…"
Opilci. První zombie jsem měl v jednu ráno. Mladá, ale pěkná. Celou dobu jsem si myslel, že vrhne. Já bych to pak posypal pískem, a jí taky. Ale přifouknul jsem si sedačku, abych seděl výš, a byl tak nad věcí. Nakonec vystoupila u nádraží v Holešovicích. A nevrhla.
Vítězem noci se stala ta, co nastupovala na Moráni. Byla starší, avšak o to zkušenější. Hned jak nastoupila, začala se bavit s tlačítkem pro otevření dveří. O čem, to nevím, já ji nerozuměl. Tlačítko pravděpodobně ano, protože se rozsvítilo. Zombie se s tlačítkem rozloučila a vystoupila na Zborovské.
Tlačítko dveří. Věděli jste, že na dveřích je nápis POZOR TLAČÍTKO DVEŘÍ – ano je tam, s vykřičníkem. Málokdo o tom ví. Zavřené dveře někdy dokáží divy. Dokáží i měnit lidi. Lidé mnohdy začnou zaříkávat, nadávat, bouchat, kopat, plivat, v jednom případě i čurat.
To bylo na Letné, kdy tramvaják stál na světlech u Letenského náměstí (ne v zastávce) a kolemjdoucímu se zdálo, že je na něj tramvaják ošklivý, že ho nechce pustit, tak mu dveře pochcal.
Když se dveře otevřou, nemáme jako řidiči vyhráno. K tomu, abyste nastoupili je potřeba hodně úkonů. Třeba vyjít schody. Zjistil jsem, že tahle věc je problémem, jakmile držíte mobil, hlavu máte sklopenou k displeji a ťukáte. To se zastavíte a ten pohyb nástupu prostě nedokončíte. Synapse v mozku zamrznou a je konec.
Problematika zamrzlých individualit není jen tématem na blog, to je přímo na román. Jednou ho napíšu. Bude o člověku, jemuž takhle mobil změnil život natolik, že potom třeba rozřezal ženskou, nebo se stal ufonem, nebo já nevím, třeba sestavil vládu. Prostě chyba systému.
Jak ty neurony v mozku zamrznou, o to víc se probudí, když se dveře zavřou a dotyčného přivřou. To je najednou rychlost, jak mozek vybuchne. To je nadělení. Mobil nemobil, to je přímo na trest smrti pro tramvajáka. Už mydlete provazy.
Ale našly se i hezké momenty. Na Andělu jsem turistům vysvětlil, jak na Smíchovské nádraží. Nevím, odkud byli. Jazyk jsem nepoznal, ale dorozumívali jsme se něčím jako angličtinou švihnutou vysočanštinou. Na Smíchově mi poděkovali, a to roztomilou češtinou:
"Tekujeme – thoobrá noc!"
Páni, takhle hezky mi to rozhodně neřekl opilec, jehož jsem na Barrandově vyhostil z tramvaje. Ten mi taky česky, leč ne tak roztomile, oznámil, že jsem píča a čurák.
Je skoro půl třetí ráno. Za chvíli zase jedu. Vlky jsem odehnal špekem z chleba. Je lepší obětovat ten z chleba než ten svůj z břicha.
Mám pocit, jako by vám tohle psal voják ze zákopů těsně před tím, než se začne přes nepřátelské linie probíjet k vlastním lidem. No, nechce se mi, ale musím. Pokud byste už o mně neslyšeli, berte to jako zpověď. Ale doufám, že to nějak dopadne, a já ve výpravně svlíknu latex a tu podobu Batmana předám někomu jinému a dlouho o tom neuslyším.
Mějte se. Měl jsem vás rád. Jedu.
Pavel Hewlit
Prý mám napsat Putinovi – tak jo, tady to je
Tohle není můj nápad, ale jednoho z diskutérů. On to sice myslel jako vtip, ale i v tom zlomyslném návrhu na moji osobu je kousek pravdy. Nikdo spolu nemluví. Nepíšeme, co bychom chtěli druhému říct.
Pavel Hewlit
Ta válka muší bejt, to Vám poudám
Na rovinu – nejsem zrovna nadšený z toho, co se ve světě děje, a hlavně z toho, co se může ještě dít na základě jedné jediné zprávy o vystřelené raketě.
Pavel Hewlit
Příběhy o žití upravené smrtí aneb Modlitba góje v synagoze
Knihy jsou různé, a to je něco, co netřeba žádnému ze čtenářů připomínat, a ten, kdo nikdy nečetl, ten tomu neuvěří, dokud si dvě tři nepřečte.
Pavel Hewlit
Tak už jsme ve válce, ale já přesto musím řídit tramvaj
Zachovejte paniku, stejně všechno špatně dopadne – ale ještě to není tak špatné, jak titulek tohoto příspěvku hovoří. Válka není a já řídím.
Pavel Hewlit
Půl kila války pro každého, stačí se postavit do fronty
Války jsou smutné, války jsou na prd, války berou matkám děti, války berou všechno, ale je na nich zajímavé, jak se vyvíjejí tam, kde nejsou.
Pavel Hewlit
Ten náš frajer Rakušan
Nejspíše jste zaslechli zprávu, že pan ministr vnitra nechal na budově tohoto ministerstva ku příležitosti státního svátku vyvěsit tři vlajky – Naši, tu druhou a mezi nimi vlajku s Putinem v pytli.
Pavel Hewlit
Jak jsem se potkal s paní Postlerovou a něco jsem pak pochopil, a nejen o sobě
Paní Simona Postlerová je česká herečka a dabérka a její hlas poznáte bez váhání. Zabarvení hlasu je noblesa a tón je krása a někdy i mírně hlubší něha. Takhle bych ho popsal.
Pavel Hewlit
Jak se mi v tramvaji porvali tři rusky hovořící občané
Omlouvám se za kostrbatý název, ale dneska si nemůžete napsat jenom tak něco, třeba to, kdo je kdo, protože to by Vás hnedka mohli podezřívat, že někoho nemáte rádi.
Pavel Hewlit
Americká výchova jako základ konce Čechů aneb Rozmačkaný krabí chlebíček v novém tvaru
Vždycky si uvědomím ony smíšené pocity, jakmile se setkám s rodinkou, kde děti dávají o sobě hlasitě vědět, aniž by právě o tyhle projevy stáli jejich rodiče nebo kdokoli jiný v blízkém okolí.
Pavel Hewlit
Pan ministr se pouze ve svém prohlášení spletl (nebo to nevydržel)
A taky že jo – a ruku na srdce, komu se to někdy nestalo, že řekl, co říct vlastně nechtěl, a nechtěl to říct, až když mu někdo jiný řekl, že to vlastně říct nechtěl. Nebo ještě neměl.
Pavel Hewlit
Jak jsme našli morální polohu svého postoje k válce
A hned na úvod řeknu, že není překvapivá, neboť není ničím novým, co by se od malého, a přitom šikovného národa očekávalo.
Pavel Hewlit
Nebezpečí požáru koloběžek aneb Půlnoční sexy (skoro) hasič
Nemám některé lidi na koloběžkách rád. Nejen kvůli onomu pocitu moci, který ucítí, když pod sebou zavrní elektromotorem, a pomyslí si, že chodci jsou póvl vhodný k likvidaci.
Pavel Hewlit
Disney má další pohádkový genderově vyvážený zářez + něco o rasismu
Pokud je příležitost, nijak se svým obdivem k firmě Disney netajím. Je pro mě ukázkou nejen perfektně zvládnutého podnikání, vedení lidí, ale i ukázkou toho, jak rychle umíte v ledasčem otočit.
Pavel Hewlit
Jelikož nevíte, co Vás čeká, tak jste ještě „stateční“
Blíží se zima, a co se mě týče, já si myslím, že celá situace ohledně plynu dobře dopadne. Ne že by se vyřešila situace s válkou, ta se ještě tak dva roky nevyřeší, ale Vláda nesmí selhat.
Pavel Hewlit
Na základce bude nový předmět – „wellbeing“, a jedničku nikdo nedostane.
Musel jsem nejdřív trochu pohledat ve slovnících, protože tenhle název vůbec neznám a evokoval mi něco jako koupele a masáže, takže něco spojeného s wellness.
Pavel Hewlit
Jezte zdravě, ale přijdete o kouzlo našeho zdravotnictví, ale zase nezahájíte revoluci
Nijak nepopírám, že mnou popsané události mohou být shodou náhod, jako by se právě na mě krutý osud chtěl pomstít, že na zdravotnictví v politickém měřítku delší dobu kašleme a lidi v něm pochopili, že to jenom tak neskončí.
Pavel Hewlit
Velitelka celosvětové aliance demokratických sil paní Pekarová-Adamová
Já Vás včera varoval. Já říkal, že jestli nebudete mít pana premiéra rádi a on nebude mít z Nás radost, paní Pekarová-Adamová něco řekne. A už je to tady.
Pavel Hewlit
Jak bezpečně poznat Rusa, který volí Babiše
Včerejšek a v něm pan premiér Fiala ukázal našemu národu, jak je jednoduché v naší krásné a spokojené zemi rozeznat proruské živly, na něž je dobré ukázat si prstem.
Pavel Hewlit
Paní Pekarová Adamová si přeje svetrový mír a kdy točit pokračování hitu
Svetr paní Pekarové Adamová (dále jen P.A.) se stal již legendární záležitost a politička svým svetrem ukázala cestu, jak se vypořádat s nadcházející energetickou krizí.
Pavel Hewlit
Mi Němec sakásáme tocho Rassist Vinetů
Vy na sačátek musela nejdřív vědět, že mi Němec fždycky ferová osobnost. My dobže fždycky věděla, co je tobfré a co nicht tobfré a mi uměla ze fždycky poučit z der Lapsus.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 943
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1435x
Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz