Co mi na mé práci tramvajáka vadí

Díky natáčení pořadu Na lavičce jsem si uvědomil, že pro obyčejné lidi (netramvajáky) je naše práce na kolejích považována za exotickou, avšak nemyslím si, že v tom smyslu slova, co si pod exotikou představujeme.

Byla to moje chyba, že jsem si to neuvědomil, poněvadž pokud se delší dobu pohybujete mezi "svými", přestanete z vnějšího okolí vnímat některé signály, jako třeba, že jste někým považováni ne přímo za zvláštní, ale za "jiné".

Tak takový astronaut si je vědom, že jeho práce je zvláštní a výjimečná a vzbuzuje u ostatních jiný pohled, avšak já jako tramvaják jsem mínil, že moje zaměstnání zase tak zvláštní pro jiné lidi není. Do pořadu Na lavičce se všechno nevešlo, ale otázky diváků naznačovaly, že o světě na kolejích panují mezi lidmi spíše mýty a představy nežli skutečnosti ohraničené mantinely reality.

Ono je to možná tím, že se na řidiče tramvají a autobusů (i když se domnívám, že na tramvají víc) hodně nadává. Jsme tak řečeno první na ráně. Naštve vás doma někdo hned u snídaně? Proč neventilovat na řidiči, který přijel o dvě minuty pozdě. Máte v práci průser? Netřeba si to nechávat domů na partnera nebo na děti. Řidič netopí (se vám zdá), hurá na něj. Je to přeci jen sluha v modrém.

Uvědomuješ si, že jsi v zaměstnání vlastně sluha. Nic víc – devětadevadesát procent cestujících (byť za poslední roky se veřejnost raději označuje pojmem Vážený klient) tě za sluhu považuje. Jedno dvě procenta je k tobě uctivá, a ty za uctivost už považuješ skutečnost, že nezačnou nadávat sotva vylezeš z kabiny, aby si oznámil, že dál se kvůli nehodě nepojede.

                                                                                   Pavel Hewlit – Výlukové trasy štěstí

Někdy si říkám, že bych si měl dělat za podobné střety čárky do speciálního štítku, nebo přímo na Pracovní výkaz (ten píšeme každý den), abych dostal příplatek za terapeutickou pomoc.

Kdo ví, kolik domácích hádek jsem odvrátil, kolik vztahů zachránil a kolik hezkých večerů připravil, když si na mě někdo otevřel pusu a vynadal mi (a někdy i sprostě) povětšinou za věc, za níž jsem nemohl.

Nejsem přirozeně svatý. Když se vlastní vinou zabořím do auta, máte pravdu a zasluhuju si výtky, avšak už si ji nezasloužím, když se automobil zaboří do mě. Natož když stojím před blbě zaparkovaným automobilem, v "profilu". A ještě navíc za to, když přijedu pozdě kvůli čekání za nehodou.

Pravda, byl tu návrh jedné cestující, jak se podobnému čekání vyhnout. Zaznělo, když jedna starší paní, ačkoli ne zase tak stará, přišla za řidičkou, a jakmile se dozvěděla, že se za něčím čeká, navrhla jí, aby kolonu objela po koleji vedle. Přece vidí, že na ní nic nejede a je volná.

Možná by to chtělo napsat nějaký manuál pro mýty a legendy, aby cestující věděli, co je pravda a kde se sekli. Ale hádám, že by se to moc neprodávalo, protože pravda se moc nelíbí. A kdyby se manuál dával zadarmo, končil by v koši nebo na prvním místě, kam se dá něco odložit. Je to jako s letáky v nákupní galerii. Nekončí ani v koši, ten je moc daleko, ale na sedačkách a pěkně se štosují.

Dal jsem ve výpravně náhodnou anketu, anonymní, proč nemáme rádi cestující. Odpovědi:

-Pro nedisciplinovanost

-Protože nevědí, že mají i povinnosti

-Jsou vulgární, hodně

-Protože jsou hulváti, vulgární

A to jsem si to opravdu nevymyslel. Odpovědi jsou autentické.

Ještě jsem se zeptal, proč je rádi máme:

- protože nám i občas poděkují, když na ně počkáme

- nevidím jediný důvod je mít rád

- protože se i mezi těma špatnejma najdou i slušní, usměvaví, příjemní, ale jich menšina, bohužel

Víc odpovědí jsem na tohle nezískal, poněvadž se nechtěli na podobné těma bavit.

A víte, co vadí mně:

Třeba to, že si myslí, že když si koupí jízdenku za dvacet čtyři nebo třicet dva korun, spletou si nás s jinou dopravní institucí, a to taxislužbou. Ano, takhle to nějak vypadá. Lážo plážo, žádnej spěch, on si počká, dáma dojde jako po molu, dveře se snadno přidrží, a když tramvaják bzučí OS (otravným signálem) a třeba i zavře dveře, nebo se o to snaží, vždycky se mu dá pak vynadat, případně si stěžovat pomocí mobilní aplikace.

Tohle mi vadí nejvíc. Dveře. Kdokoli. Starý mladý, muž, žena – všichni drží a mají nás na háku.

Mám sen. A to nejsem kazatel. Mám sen, že jednoho vejde v platnost předpis, že takové držení bude pokutováno na místě. Jo, udělejte to a za rok už tolik lidí držet dveře nebude. A nejen za zdržení dopravy, ale i za prostoj vozu a vozu dalších za ním na kolejích, poněvadž dotyčný se určitě bude hádat. Já vím, je to sen, a snem to zůstane, avšak pokud se něco takového neudělá, lidé si budou na nás dovolovat víc a víc.

A víte, co mi ještě vadí, ale tohle bude problém i do budoucna. Zombie se sluchátky a mobilem v ruce. Kam se na ně hrabou Chodící mrtvoly. Ty alespoň reagovaly na nějaké základní instinkty. Tyhle mrtvoly už ne. Hudba je pohltí, doslova je v té chvíli otráví, a pošle do světa jako duchy.

Dělal jsem si v pondělí na osmičce takovou soukromou statistiku, kolik lidí jsem ten den zachránil. Počítal jsem do toho i lidi, ne jen Chodící mrtvoly. Na pondělek to šlo. Třicet dva. Za osm hodin služby. Mohl jsem zabít třicet dva lidí, jen považte. A každé to zabití by bylo vinou toho dotyčného. Přidat ještě šest lidí, mám toho víc než Zodiak (co mu přiznali). Tohle už je na zamyšlení.

A víte co ještě? My nejsme vaši nepřátelé, opravdu ne. Dokonce chceme s vámi sdílet vaše životy. Ale něco ve vás (někdy i v nás, to nepopírám) nám v tom brání. A možná proto vám připadá práce řidiče MHD taková exotická. Nejde tak o tu práci, jako o ty lidi v ní. A lidi kolem.

A o lidi jde vždycky.

PS: Právě teď mám linku 16, přesvědčte mě, že se můžeme domluvit. Nebo alespoň zahájit mírové rozhovory.