Západ jsme nikdy nebyli, a nebudeme

Je to sice hezká představa, že nás někdo vidí jako stát coby semínko západní civilizace, která se liší od východní tím…, tím…, že je prostě jiná. Že to u nás není jako v Rusku nebo v Číně.

Západ je tedy asi něco magického, místo, ve kterém se mají všichni dobře a mají se rádi, jako by tam bydleli vedle zdi ve  stínu samotné zahrady Eden. Ale dobře.

Proč si myslím, že nejsme Západ, a nikdy nebudeme? Jsme hlavně Slovani. Západní, ale pořád Slovani. První místo, jež se za Západ vydává, obydlují Germáni. Tudíž někdo, kdo přišel odjinud a má mnoho svých vlastností postavených jinak než my.

Nebo vy snad máte pocit, že už jsme se tady za více než dvacet pět let po revoluci k nějakému obrazu Západu (případně mentalitě jeho obyvatel) se vším všudy přiblížili? Já si myslím, že ne.

Nedávno jsem koukal na díl ze série České století s názvem Poslední hurá. Za pozornost stojí postava Oskara Krejčího, jíž bravurně zahrál Oldřich Kaiser – a třeba že ne všechno, co scénář vložil do úst, pan Krejčí skutečně řekl, za zhlédnutí jeho scény stojí.

Mimo jiné  mluví i o tom, že Západem se tahle země nikdy nestane.

Já si nemyslím, že by to bylo proto, že jsme Východem nějak nasáklí a jed je kdesi hluboko v zemi a v nás. Prostě jím nejsme, a nebudeme. Je to jako tak, že kočka nikdy nebude tygr.

Osobně se mi nelíbí, že se ze Západu tvoří jakési dogma, jehož se musíme držet, protože je vzorem – a rozhodně není Východem, který je prezentován jako zlý. A není nic těžko ho za pomoci médií ukázat Východ ještě horším místem než je.

Samozřejmě že je to celé kvůli Číně, ani ne tak kvůli Rusku, ale proč nikdo neřekne nebo nenapíše na transparent: Ne jako v Africe?

Asi protože by to už bylo moc.

Podle mého bychom se neměli chtít Západem stát – hlavně kvůli tomu, že co my o Západu vlastně víme, opravdu víme. A nebo, co chceme vědět. Je to i věc toho, co máme v hlavě.

Máme sice všichni dokola hromadu keců, rádi se necháme jimi krmit, ale jde nám pořád o to jedno. Mít se dobře, nic víc. Už jsme dokázali, že nám je nějaká svoboda ukradená. Tu chce jen několik lidí. Většinou o ní kážou ti, co buď peníze mají a nepotřebují myslet na zítřek, nebo naopak ti, co je nechtějí mít, žijí podle svých vnitřních zásad a zítřek jim je ukradený jako těm bohatým.

Pokud teď o mých slovech přemýšlíte jako o bludu, jen si představte, že se nechcete mít dobře, prostě nechcete. Nemáte práci, nebo ji nemáte jistou, bydlení taky není jisté, teplo na zimu taky, ale svým dětem říkáte, že nepotřebují hračky ani jídlo, ani dovolenou, ale je dobře, že jsou svobodné a mohou všechno na světě.

"Můžeš být vším, co chceš, jsi svobodný!"

Tohle je hezké tak do projevů o lásce před vánoci, když vloni Papež kázal o nematerialistických vánocích, a že se máme mít rádi. A pak v jedné Talk show zaznělo, že Papež neví, co mluví, protože Ježíšek dárky od Tří králů dostal a rozhodně je nevracel, a Papež rozhodně nebude ten, kdo utře slzičky dětem, co nenajdou pod stromkem hračky a techniku.

Svoboda končí tam (možná ale i začíná), kde lidé chtějí mít jistou práci, o víkendu volno, v pátek večer si odfrknout u piva, v létě jet na dovolenou atd…

Jak už zaznělo v Českém století: Ve čtyřicátém osmém taky šli lidi s Gottwaldem, a ne kvůli svobodě, ale proto, že se chtěli mít dobře.

A dobře se chceme mít pořád, pořád, já rozhodně ano. Proto taky vím, jak je jednoduché na to "mít se dobře" zblbnout lidi. Je to jednoduchá rovnice: Nejdřív jim ukážete, že se mají špatně, pak jim slíbíte, že se mohou mít líp. Do toho přirozeně ještě zamotáte viníka.

Skoro jakoby náhodou se to hodí na situaci, aby Vás někdo vybízel k občanskému neklidu, a pak se pravděpodobně ten samý objevil, aby vás chlácholil a ukázal vám eventualitu. Ne řešení. Eventualitu. A do ní patří i slovo do pranice, že se stáčíme na Východ.

Ale my se nikam nestáčíme. MY jsme pořád uprostřed a nemá význam s námi kamkoli hýbat. Měli bychom si už uvědomit, že zůstat na místě je taky součástí cesty, a nemusíme se jako obvykle hnát na strany, kde nám sypou zrní, nebo tím směrem, kam nás kopou do zadku.

Kašlat na Východ a na Západ. Být tím, co si lidé představovali při vzniku Československa. Být středem Evropy. Takovým mostem mezi Východem a Západem.

Dlouho jsme si přáli vymanit se z vlivu Východu, a to se nám splnilo. A to jen proto, abychom se hned nechali nahnat druhým směrem. Zase jsme se chtěli mít dobře a tak jsme to táhli od čerta k ďáblu, nebo přímo s ním. Možná je načase se zastavit a zůstat, kde jsme a nenechat si nic diktovat. Nenechat se blbnout prohlášeními a transparenty a předvolebními agitacemi se zpěvy a tanci. Jsme Češi, ve středu Evropy, nejsme Západem a nejsme Východem. Měli bychom spíš začít stavět ten pomyslný most a zkusit si vybrat pro sebe z obou stran to nejlepší a zkusit ono vybrané zasít do společné zahrádky. Uvidíme, co vyroste.

Třeba se to zkříží a vyroste úplně něco nového, něco co ještě nikdo neviděl.

Třeba ta svoboda.