Víte, jak jsem tuhle psal o tom, že se něco změní

A nemyslel jsem, že něco jako politika nebo nějaká situace. Nebo přímo někteří lidé, které ani neznám, ale jejich rozhodnutí ovlivňuje můj život, byť mně taky neznají. Kdepak.

Psal jsem, že se něco změní, až se něco změní u mě. Nemá význam opakovat celý článek, jak celá změna měla proběhnout - a co mělo být jejím spouštěcím mechanismem. Kdo čte, vzpomene si, a kdo ne, vždyť je to jedno. Cítím, že změna je tady. Moje vlastní.

A víte, že jsem se k ní dostal úplně jinak, než bych si představoval, nebo jak bych si myslel, že se někdy stane. To máte jako když mi jedna paní před lety vyprávěla, jak se její známý hodlal oženit, a také se férově rozejít se svými milenkami. Vzal si adresář a říkal, že tahle bude brečet, tahle vřískat, tahle dělat scény s podlamováním kolen a nabízením čehosi zvláštním ze ...sútry.

Ten dotyčný se vrátil za několik dnů, zničený, pravděpodobně tím, jak moc byl rozčarovaný skutečností. Přestože s každou to myslel svým způsobem dobře a každé koupil kytici z jejích oblíbených květin, každá reagovala naprosto jinak, než očekával.

Jako by se říkalo, očekávej neočekávané, na ostatní nehleď. Tak stejně tak i u mně se změna, o níž jsem psal, uskutečnila jinými cestami, než jakými bych čekal. A nutno poznamenat, než bych očekával třeba před několika měsíci, či přímo roky.

Asi nemá význam vysvětlovat, že něco takového se v životech děje, a pokud přímo neděje vám, může se to stát. Ale spíš píšu, jak někdy porozumění a nečekané věci přicházejí ze stran, od kterých byste to nečekali, a máte přirozeně pocit, že jste některé věci dělali nesprávně – či přímo jste je zvorali na celé čáře.

Pokud potřebuje alibismus vítěze, stačí, když připustíte, že někteří dělali věci správně, a vy vlastně skoro taky.

Tolik věcí bylo v mém životě jinak a sázel na mnoho jiných lidí. A nebylo to tak dávno, tak dávno, abych potřeboval na vystřízlivění do reality roky, jako některé románové postavy, které zmoudří až po desítkách odžitých-odtrpěných let a poté sjednávají nápravu. Musím uznat, že mně na to stačily roky čtyři.

Před čtyřmi roky jsem měl první a zároveň předposlední autogramiádu díla, na němž jsem se podílel. Od té doby nic, a musím uznat, že mojí chybou (i když i jiní na tom mají svůj díl). Tehdy jsme při téhle příležitosti pořizovali s mými přítomnými "přáteli" snímek na památku. Bylo na nás na něm pět lidí. Tři holky, dva kluci. Šlo o takový ten snímek, který si klidně dáte do rámečku a pověsíte na zeď a po letech si při u něj hezky zavzpomínáte.

Stačili dohromady vlastně pouhé tři roky a každý z těch lidí kolem mě mi dokázal vrazit kudlu do zad. Jedna neunesla moji chudobu (co si budeme povídat), další zase literární schopnosti, třetí si to nechtěla rozházet s druhou, a ten čtvrtý si to zase nechtěl rozházet s někým, koho v době pořízení snímku vůbec neznal. S nikým z nich nekomunikuji, což je pochopitelné – pokud k tomu nevelí jisté okolnosti, které jsou spíš o slušnosti než o potřebě mluvit a smiřovat se.

Fotografii na zdi nemám, a ani jsem neměl. První rozčarování ze společných úsměvů přišlo dřív, než jsem zatloukl hřebík. I to se stává. Někdy ani ještě nevyčuráte sekt po přípitku, a už vám v břiše zkysne a podle toho se chováte.

Období posledních let nepatřilo mezi ty šťastné. Ale nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř, a nikdy není tak dobře, aby nemohlo být líp.

Událost, o níž jsem psal před několika měsíci a která měla symbolicky odstartovat lepší období se stala skutečností (nevím, jak jinak tu větu se slovesem popsat, třebaže zní z jako ze špatného románu). Prostě přišla. Poklekla do bloků a vyrazila na startovní výstřel. A (a to je rovněž jako ze špatně napsaného románu) stalo se tak díky lidem, na které bych před měsíci a roky nesázel.

Pořád nemá význam psát, co se vlastně v mém životě přihodilo (další výraz ze špatného román), poněvadž někomu by to mohlo připadat hloupé, až dětinské, ale každý máme něco, pro každého z nás je důležité něco jiného, a pamatujte na toho pána, co se šel rozloučit se svými milenkami a jak si setkání představoval.

Netřeba ani říkat, že poučení z celého tohoto příběhu je o tom, že si máte vážit lidí, které jste zatracovali, třeba se k nim nechovali nejlíp, a byli k nim i nespravedlivě "hnusní". A ani si nemusíte tvořit alibismus, že mě měli pravdu, a vy skoro taky – poněvadž jste ji nikdy v tomhle případě neměli.

Píšu tenhle blog a po očku mě sleduje z televize Angela Merkel, která přijela na návštěvu a povídá něco o tom, že nám to spolu funguje a že něco nefunguje, ale to nevadí, protože my se dohodneme a pak bude.

Čtu po sobě tenhle příspěvek a napadá mě, že bych na závěr měl hodit něco šokujícího. Třeba to, že celý článek je vlastně o vztahu nás a Angely a celé Evropy, a že zatímco v roce 12 jsme byli kamarádi, skoro, najednou se to celé pokazilo a už spolu nic nechceme mít, a rychle se naše přátelství změnilo na něco, že si ani nechceme společnou fotografii vyvěsit na zeť. A víte, že by to i skoro odpovídalo. I časově.

Ale není to tak. Tohle je ryze můj soukromý zázrak, chcete-li prozření, nebo výsledek celého toho procesu prozírání a uvědomování si, že něco byste neměli v životě pokoušet, pakliže nevlastníte patent na jistotu, že se to nakonec neobrátí proti vám. A nemáte možnost začít znovu. A líp.