Vybržďují se nejen automobily – Reportáž jak z Večerní Prahy

Praha, Karlín – K zajímavé dopravní události došlo dnes okolo sedmnácté hodiny v pražském Karlíně, kdy mladý cyklista přecenil sílu svého stroje, když hodlal vybrzdit prostředek hromadné dopravy.

O cyklistech je známo, že jsou to lidé sportovně založení, někdy i odvážní, žel ale což se nevylučuje, i lidé bez pudu sebezáchovy, lidé arogantní a namyšlení – a rovněž i nestoudně sebevědomí.

S na závěr uvedeným jste se mohli setkat u dvaadvacetiletého J. K., vášnivého kolaře, pro něhož je jeho jízda celým životním smyslem a s jeho zálibou se již seznámili mnozí chodci po pražských chodnících, rovněž i maminky s kočárky, a zejména motoristé na městských komunikacích.

Pro J. K. je celým svět jednou velkou cyklistickou stezkou. Je i znám tím, že je členem Odborové organizace Strany Svobodných Cyklistů, v níž je současně předsedou, pokladníkem i nástěnkářem. A jako takový jde své straně, v níž je sám, vzorem, a důkladně zkoumá možnosti pro budoucí cyklisty. A jsou nekonečné.

Po vzoru několika případů, kdy řidič úmyslně náhlým bržděním přivodil jinému vozidlu dopravní nehodu (ve jménu práva brzdit a práva blbce), se rozhodl J. K. tento čin aplikovat jako formu domluvy řidiči pražské MHD. Přirozeně právem, neboť, jak je známo, tramvaj nemá nikdy pravdu.

J. K. započal svoji cestu v pražském Karlíně několik metrů za zastávkou Křižíkova. Nejprve nebyl znám úmysl jeho cesty přímo mezi kolejemi. Dokonce se zdálo, že se jedná o protestní jízdu za účelem upozornění na stav vozovky, neboť jmenovaný jel pomalu a půlkolečky od koleje ke koleji volným tempem pokračoval směr Florenc.

Bohužel pokud se jednalo o protestní akci, nebyla hlášená, a tudíž nebyly zavedeny odklony dopravy, a řidič linky 21 jedoucí směr centrum zvoněním upozorňoval na svoji přítomnost, čímž doufal, že cyklista uvolní tramvaji cestu.

J. K. však trval na svém a nehodlal své místo mezi kolejemi opustit a volnou jízdou pokračoval dál směrem na Florenc. Před viaduktem řidič tramvaje opět oznámil svoji přítomnost zvonkem s myšlenkou, že jmenovaný by mohl na chvilku přestat s protesty a za viaduktem si dát pauzu mimo průjezdní profil.

Leč cyklista byl do svého protestu zapálený a nehodlal dát svoji cyklistickou hrdost zadarmo. Rovněž se rozhodl, že je potřeba ukázat, kdo je na ulici pánem, což je ostatně hlavním bodem programu jeho odborové organizace s heslem: Jen dvě kola – všechno ostatní má o kolečko víc. Po vzoru jiných velkých řidičů několik metrů za karlínským viaduktem začal bez vážného důvodu či příčiny prudce brzdit.

Později se nám povedlo získat vyjádření J. K. a citujeme:

"No tak zvonil, čurák, že jo… no. No tak, co že jo jako. No tak jsem na to dup, no, co. Jako. A co jako, že jo, já já jsem na stezce ne, tak co. Si nebude dovolovat, co , no. Když jedu, jako… no. A tak jsem ho chtěl trošku poškolit, píču, ne… no. Jsem myslel, že to jako volantem stočí na střechu… no. Víte, jako smykem, ne… no. No a von ne. Zmrd. Von to ani nestočil…no. A von ani neměl volant… no!"

Tramvaj oproti cyklistovým očekáváním do smyku nešla, ani se mu v letu nevyhnula, aby se předkem zaryla do restaurace s názvem Mlsná kavka. Naopak zabrzdila – a zabrzdila o jeho zadní kolo, aniž by způsobila vážnější ztrátu na majetku. Skoro se zdálo, jako by se spřáhlo tramvaje hodlalo s kolem intimně setkat a domluvit si i něco na později.

Cyklista chtěl začít s projevem o své straně, ale několik cestujících z tramvaje mu odešlo z vozu vysvětlit, že o projevy nestojí, a nestojí rovněž o cyklistu na kolejích.

"Vůbec mě nepochopili…no. Trubky," vyjádřil se mladík. "Já jsem na stezce… no. Jako. Tak jako jedu, ne… no."

Kolem jedoucí hlídka Policie sjednala v brzkém termínu nápravu a cyklistu propustila bez dalšího obvinění. Cyklista odjel, jak jinak než mezi kolejemi, směr Bílá labuť.

Doprava byla ihned obnovena a na trati se další akce nekonaly.

A jako po uzávěrce:

To byste mi nevěřili, ale mně se stalo něco podobného před sedmou hodinou večer mezi Podolím a Výtoní. Cyklista na kolejích, vedle něj prázdná silnice a jede a jede, a on je tu šéf, a jede, a on tomu velí.

Pak mu to asi přišlo blbý, tak sjel na silnici, ale hned nám všem dokázal, že je ten velký šéf pořád. Barvy na semaforu mu problémy nedělaly. Nejspíš proto, že je neznal, a tak frííííí na červenou, a dál mezi auty, a fríííí další červená, a pak dál, chodník chodec nechodec a hurá někam za Palačák.

Ale má to svůj význam. Dřív nebo později ho nalezne i on. Sice už to pro něj nebude taková jízda, ale nám to prospěje. Orgánů není nikdy dost. Zabírám si plíce, ty musí mít jak dudy. Ostatní se taky zužitkuje.

Škoda že jen nějaká laborka přijde zkrátka, když by chtěla na výzkumy mozek – ten bohužel dotyčný už dávno někde na neznámém místě zapomněl.