Tram Pride skončil slavným pochodem

Na pět tisíc tramvajáků z celé Evropy se zúčastnilo pochodu, který měl poukázat na možnou diskriminaci řidičů elektrických drah od cestujících. Pochod podpořili i kolegové od autobusů a metra.

Na Letné kolem druhé hodiny odpolední se rozevřely pestrobarevné transparenty s nápisy jako: "Jsme také lidé!" "I vaše dítě může být tramvaják!" "Přiznejte si sami sebe a řiďte!" "Milujte tramvajáka svého!" a za tónů tramvajáckých písní jako "Šoupni tam ten reverz, ať kaštan nečeká…" "Když jsem já jezdil to horký léto" a absolutním hitem, tklivé a pochmurné "Baladě o nabourané tramvaji" primátorka Adriana Krnáčová pískla na píšťalku návěst "odjezd" a průvod se hnul kupředu.

Problém s diskriminací tramvajáků je ožehavým tématem, jež si několik let různé vlády přehazují jako horký brambor. Tramvajáci si stěžují, že jsou ve výkonu svého povolání zesměšňováni, napadáni a hlavně je jim neustále od cestujících připomínána podřadná role.

Případů je mnoho a stále se množí. Od drobných potyček, kdy cestující záměrně zdržují dopravu držením dveří, neukázněným nastupováním a vystupováním, přecházením na červenou před tramvají, dobíháním ze vzdálenosti půl kilometru, až po případy větší a závažnější.

Na tomto místě připomeneme nedávný případ řidiče Josefa Ch., který šel uklidnit hlučné klienty, a namísto pochopení se setkal s urážkou, že hlučení je povoleno, neboť v tramvaji stejně nikdo není. Žel pan řidič tento argument neunesl, a jakmile pochopil, že je v očích cestujících ničím, pouhou součástí tramvajového vozu, ani ne snad lidskou bytostí, jeho stav se rychle psychicky zhoršil, musel být dlouhodobě hospitalizován, avšak v současné době již opustil sanatorium a je v domácí péči.

Tramvajáci jsou záměrně zesměšňováni i v kultuře. Od různých vtipů o neustálém zvonění a zvětšeném palci na ruce, až po literaturu. Vzpomeňme na knihu Jaroslava Rudiše Potichu, kde je jedna postava zaměstnance DP popisována jako nedbalá až drzá, předpisy neznající a další jako duševně narušená, závislá na tramvajích, jak duševně tak sexuálně.

Největším problémem diskriminace řidičů je skutečně naprostá ignorace ze strany cestujících. Řidiči, stejně jako ostatní žijící v osvícené době jednadvacátého století, jsou často z tohoto přístupu deprimováni a právem během průvodu často znělo jejich skandování: jsem taky člověk, jsem taky člověk, jsem taky člověk.

Z rozhovorů, které tramvajáci poskytovali mediím, zazněla nespokojenost s dalšími účastníky silničního provozu. Tramvajáci si posteskli o neustálém boji s osobními, ale i s nákladními automobily, o jejich věčném dokazování nadřazenosti na přejezdech a tramvajových tělesech.

Za otylé tramvajáky na Václavském náměstí promluvil P. Hewlit a svůj projev začal rázným, leč neoriginálním: "Já mám sen!" A skončil plamenným: "I sádlo má svá práva."

Na Václavském náměstí rovněž došlo k roztržce s několika protestujícími členy Gay Pride, jimž před několika měsíci byly vyměřeny sociální přídavky za jejich homosexualitu a bisexuálům dáno právo dvou volebních hlasů (na tento krok reagovali někteří politici a po vyjádření, že oni jsou přímo hypersexuální, se dožadovali hlasovacího práva s možností tří nebo více hlasů). Odpůrci tramvajáků přísně poukazovali na morální hranice životů a společnosti a dle hesel na transparentech poukazovali na čistotu společnosti bez tramvajáckého vměšování vlastního způsobu života.

Průvod se dle organizátorů povedl a za rok Praha přivítá další ročník. Všichni jste srdečně zváni.